Ten, nad kterým se všichni rozplývají. Ten, kterému je nutno vyškubat půlku srsti a řádně ho oslintat, protože si všichni hladí raději jeho. Ten, který vám vydrží v náručí celou věčnost, jen když ho budete hladit a zahrnovat ho láskou. Ten který mě nutil učit se v rekordním čase. Ten, jehož kouzlu jsem naprosto podlehla.
Arrow je hodný a nekonfliktní pes. Typický rodinný parťák a neúnavný společník. Moje začátečnické pokusy udělat z něj alespoň psa který vyhrává jeden závod za druhým selhaly, nicméně právě díky tomu jsem se tolik naučila. Začátky pro mě byly zatraceně krušné. Arrow nebyl zrovna ten typ psa který se hodí pro naprostého začátečníka. Byl hodně tvrdohlavý a samostatný, velká osobnost a moje zkušenosti s výcvikem byly nulové.
Více než já ho zajímalo cokoliv jiného a výcvik bral jako to nejhorší zlo a taky mi to dával najevo. Poslední jeho nadšení k výcviku jsem pohřbila na klasickém cvičáku kde se trénuje kontrastníma metodama, cukáním za obojek, tlačením na psa a chozením v řadovce. Od téhle doby se datuje můj příchod k clicker trainingu a pozitivní motivaci, neboť se mi podařilo vychovat dvouletého psa, s nulovým nadšením pro hračky i pro jídlo. Plival veškeré pamlsky a nezajímalo ho zhola nic co by se nějak mohlo slučovat se mnou.
Po několikaleté intenzivní práci jsem se dopracovala k milovníkovi hraček a hry na přetahovanou. Co se týče jídla - je to lepší. Nicméně má stále to svoje tempo a svůj názor na práci - ale snaží se co to jen jde. Je to pes který Vám prostě neuteče, není třeba ho neustále hlídat a můžu ho s klidným svědomím půjčit na hraní i na cvičení. K lidem (bohužel) chová absolutní důvěru, takže se umí proměnit i v hadrovou panenku která jde tahat po bytě za ocas či nohu, a tváří se, že je to úplně v pohodě.
Arrowa teď využívám do tahu, na výšlapy, jako unavovač dětí či jako učitele pro ostatní, kteří s výcvikem psů ještě začínají. Dělám s ním už jen věci které baví jeho.
Více než já ho zajímalo cokoliv jiného a výcvik bral jako to nejhorší zlo a taky mi to dával najevo. Poslední jeho nadšení k výcviku jsem pohřbila na klasickém cvičáku kde se trénuje kontrastníma metodama, cukáním za obojek, tlačením na psa a chozením v řadovce. Od téhle doby se datuje můj příchod k clicker trainingu a pozitivní motivaci, neboť se mi podařilo vychovat dvouletého psa, s nulovým nadšením pro hračky i pro jídlo. Plival veškeré pamlsky a nezajímalo ho zhola nic co by se nějak mohlo slučovat se mnou.
Po několikaleté intenzivní práci jsem se dopracovala k milovníkovi hraček a hry na přetahovanou. Co se týče jídla - je to lepší. Nicméně má stále to svoje tempo a svůj názor na práci - ale snaží se co to jen jde. Je to pes který Vám prostě neuteče, není třeba ho neustále hlídat a můžu ho s klidným svědomím půjčit na hraní i na cvičení. K lidem (bohužel) chová absolutní důvěru, takže se umí proměnit i v hadrovou panenku která jde tahat po bytě za ocas či nohu, a tváří se, že je to úplně v pohodě.
Arrowa teď využívám do tahu, na výšlapy, jako unavovač dětí či jako učitele pro ostatní, kteří s výcvikem psů ještě začínají. Dělám s ním už jen věci které baví jeho.
Jak jsem k Arrowovi přišla
Dle mých odhadů se psal rok 2007, kdy jsem znovuobjevila starou, zapomenutou kamarádku Vendy s jejím novým pejskem Carbim - který byl shodou okolností taky borderka. Vzhledem k tomu, že jsem musela přestat s ježděním na koních a kontakt s nějaký zvířetem co má žár v očích mi neskutečně chyběl. V tu dobu taky vyšlo číslo časopisu o koních kde představovali plemeno "Border kolie" a máma hned na to " Podívej, kdybych někdy chtěla psa, tak jedině tohohle. To skoro nikdo nemá!"
I vydala jsem se s Vendou ven na procházku - Carbi byl tenkrát ještě štěně a už uměl spoustu triků! Už si ani nepamatuju jak k tomu přesně došlo, ale začaly jsme nenápadně přemlouvat mou mámu, že by jsme si taky mohli pořídit psa - já jsem poměrně ambiciózní člověk a cokoliv se mi dá do rukou, za to okamžitě beru zodpovědnost a chci se tomu věnovat naplno. Nejinak tomu bylo i se psem a já chtěla mámě dokázat, že na to mám a že se budu věnovat výcviku a jednou by to mohl být určitě i chovný pes!
Přemlouvání a rozhodování bylo dlouhé. Máma mi nedala nic zadarmo. " Chci psa jedině blue merle a s modrýma očima!" Chtěla prostě psa, za kterým se budou lidi otáčet a kterého prostě nikdo v okolí nemá. Jenže v té době ten výběr byl malý a my nemohli najít takové štěně a když už se objevilo, bylo zamluvené. Chtěla jsem to vzít co nejvíce zodpovědně a přečetla jsem si o psech všechno možné i nemožné, takže jsme si chtěli vzít pouze psa s PP.
Venda se probírala inzeráty křížem krážem - " Tak red merle! ti mají taky modré oči" " Nebo australského ovčáka! Ti vypadají skoro jako borderky." Bohužel všechno bylo zamítnuto. Padaly i další argumenty - co když to nezvládneme? Co když se na to vykašleš? Nebudeš stíhat školu, nehledě na to že na psa s PP nemáme tolik peněz.
A najednou to přišlo. Inzerát s názvem " Bereme záznamy na štěňátka" a možná budou i blue merle! Protože byly po Merlinovi. Nádherný obrovský výstavní kousek. Luxusně promerlovaný a s modrýma očima! To by v tom byl čert aby se po něm nenarodilo štěně které by mu bylo podobné. V mamce se něco hnulo a okamžitě volala o zamluvení - a už nezbývalo než čekat až se moje vytoužené štěňátko narodí!
Tři merlaté štěňátka a zbytek černobílých. Vybrali jsme prvorozeného s tím, že chceme vážně psa blue merle. Dny míjely týdny a my na fotce objevili hnědou tečku nad okem. Tak budeme mít merláka s pálením!
Na fotce těsněji před odběrem jsme zjistili, že vysněné modré oči se nekonají. Mamka tenkrát neskrývala zklamání, nicméně záloha byla zaplacená, už jsme si dále nevybírali.
Abych si na něj našetřila, přestala jsem dělat veškeré koníčky, vozila papír do sběru a pracovala po drobnu všude možně abych pomohla ušetřit co nejvíce peněz. Moje jídlo se omezilo na čínské polívky za 3 koruny. Nakonec jsme to všichni společními silami dali dohromady a pejsek byl doma. Takhle jsem poznala i Barču Valentinovou, která shodou okolností nebydlí daleko a taky si zamluvila jednoho merle psa. S jejich pomocí jsme si Arrowa mohli odvézt domů.
I vydala jsem se s Vendou ven na procházku - Carbi byl tenkrát ještě štěně a už uměl spoustu triků! Už si ani nepamatuju jak k tomu přesně došlo, ale začaly jsme nenápadně přemlouvat mou mámu, že by jsme si taky mohli pořídit psa - já jsem poměrně ambiciózní člověk a cokoliv se mi dá do rukou, za to okamžitě beru zodpovědnost a chci se tomu věnovat naplno. Nejinak tomu bylo i se psem a já chtěla mámě dokázat, že na to mám a že se budu věnovat výcviku a jednou by to mohl být určitě i chovný pes!
Přemlouvání a rozhodování bylo dlouhé. Máma mi nedala nic zadarmo. " Chci psa jedině blue merle a s modrýma očima!" Chtěla prostě psa, za kterým se budou lidi otáčet a kterého prostě nikdo v okolí nemá. Jenže v té době ten výběr byl malý a my nemohli najít takové štěně a když už se objevilo, bylo zamluvené. Chtěla jsem to vzít co nejvíce zodpovědně a přečetla jsem si o psech všechno možné i nemožné, takže jsme si chtěli vzít pouze psa s PP.
Venda se probírala inzeráty křížem krážem - " Tak red merle! ti mají taky modré oči" " Nebo australského ovčáka! Ti vypadají skoro jako borderky." Bohužel všechno bylo zamítnuto. Padaly i další argumenty - co když to nezvládneme? Co když se na to vykašleš? Nebudeš stíhat školu, nehledě na to že na psa s PP nemáme tolik peněz.
A najednou to přišlo. Inzerát s názvem " Bereme záznamy na štěňátka" a možná budou i blue merle! Protože byly po Merlinovi. Nádherný obrovský výstavní kousek. Luxusně promerlovaný a s modrýma očima! To by v tom byl čert aby se po něm nenarodilo štěně které by mu bylo podobné. V mamce se něco hnulo a okamžitě volala o zamluvení - a už nezbývalo než čekat až se moje vytoužené štěňátko narodí!
Tři merlaté štěňátka a zbytek černobílých. Vybrali jsme prvorozeného s tím, že chceme vážně psa blue merle. Dny míjely týdny a my na fotce objevili hnědou tečku nad okem. Tak budeme mít merláka s pálením!
Na fotce těsněji před odběrem jsme zjistili, že vysněné modré oči se nekonají. Mamka tenkrát neskrývala zklamání, nicméně záloha byla zaplacená, už jsme si dále nevybírali.
Abych si na něj našetřila, přestala jsem dělat veškeré koníčky, vozila papír do sběru a pracovala po drobnu všude možně abych pomohla ušetřit co nejvíce peněz. Moje jídlo se omezilo na čínské polívky za 3 koruny. Nakonec jsme to všichni společními silami dali dohromady a pejsek byl doma. Takhle jsem poznala i Barču Valentinovou, která shodou okolností nebydlí daleko a taky si zamluvila jednoho merle psa. S jejich pomocí jsme si Arrowa mohli odvézt domů.
